Mnemiranet – 6 bratislavských koncertov

MNEMIRANET

6 bratislavských koncertov

EVGENY IRSHAI

1 Penetration 2008 11:53

concerto for cello and strings

2 Shinui tsura 2008 12:42

concerto for violin and strings

3 Concerto mosso 2010 11:14

concerto for piano and strings

4 Mnemiranet 2011 15:03

concerto for accordion and strings

5 Concert in P(ale) Mino(r) 2011 13:25

concerto for viola and strings

6 Slovakia, my Love 2013 12:20

concerto for violin, cello and strings

ENSEMBLE OPERA DIVERSA

MARIAN LEJAVA – conductor

JOZEF LUPTAK – cello

MILAN PALA – violin, viola

PETER KATINA – accordion

EVGENY IRSHAI – piano

Skladatel, klavírista a vysokoškolský pedagog Jevgenij Iršai, v současné době profesor katedry skladby a dirigování na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, se narodil roku 1951 v Petrohradě (tehdy zvaném Leningradem), kde absolvoval konzervatoř. V jeho tvorbě lze jeho původ i prostředí, ze kterého skladatelsky vzešel, pocítit. Jeho hudba je zakořeněna v tradicích ruské kultury, nese zřetelné stopy psychologického subjektivismu Čajkovského, tragiky i úšklebku Musorgského, burcujícího patosu Šostakovičova či polystylovosti Schnittkeho. Výbava, daná Jevgeniji Iršaiovi do vínku v rodném Rusku a opřená též o rozsáhlé znalosti západoevropské hudby a obdiv k ní, se od počátku devadesátých let minulého století mísí se slovenským kontextem, kterým je ovlivňována a který ona zároveň významně ovlivňuje a obohacuje. S tím souvisí také okruh interpretů, který se kolem Jevgenije Iršaie na Slovensku utvořil. Takto zformované podmínky daly vzniknout výjimečnému cyklu Šesti bratislavských koncertů.

Idea cyklu se rodila nenápadně, jak to u vzniku velkých děl někdy bývá. V roce 2007 si u skladatele objednal violoncellista Jozef Lupták koncert pro violoncello a smyčcový orchestr, který měl korespondovat s koncertem Josepha Haydna. Práce nad objednávkou a vědomí dalších prvotřídních sólistů daly skladateli impuls k vytvoření celého cyklu koncertů, inspirovaného Braniborskými koncerty Johanna Sebastiana Bacha (za povšimnutí stojí i fonetická blízkost obou názvů). V letech 2008–2013 tak Jevgenij Iršai postupně zkomponoval skladby ušité na míru třem mladým slovenským sólistům a jednu z nich příznačně i pro sebe jako klavíristu.

Není náhoda, že hned tři z Šesti bratislavských koncertů byly napsány pro houslistu a violistu Milana Paľu, ke kterému si Jevgenij Iršai vybudoval takřka otcovský vztah a složil pro něj úctyhodnou řadu komorních děl i koncertů; jak sám poznamenal, sotva by napsal tolik skladeb pro housle, nebýt setkání s Milanem Paľou. Ale i s dalšími dvěma protagonisty cyklu – violoncellistou Jozefem Luptákem a akordeonistou Peterem Katinou – Jevgenije Iršaie pojí dlouholeté přátelství a také pro ně skladatel v minulosti již několik děl zkomponoval. Skoro to působí jako hudební rodina, jejíž „rodinné muzicírování“, nabité energií a nebývalou tvůrčí empatií, dalece přesahuje „zdi rodinného domu“, jak dokazují skladby Omni tempore (1999 – 2000) a mnoho dalších děl pro sólové housle nebo housle s klavírem (včetně tří sonát), Sonata-Corta pro violoncello (2000), In the Space of Love pro housle, klavír a orchestr (2004 – 2005), Uangamizi pro housle, violoncello a orchestr (2006), Bahagobu pro akordeon (2011), Maariv pro violoncello a smyčcový orchestr (2013), A riekol Izaiáš pro akordeon (2014), Level of Stagnation pro akordeon (2017) ad.

Jednotlivé Bratislavské koncerty jsou napsány s důkladnou znalostí sólistů, jejich osobností, povah, technických předpokladů i způsobů hry a lze je tedy chápat jako jejich psychologicko-umělecké portréty. Zároveň cyklus nese zjevné autobiografické rysy (fakt, že nahrávka je věnována památce skladatelových rodičů, je v tomto ohledu také výmluvná), intuitivně do něj projektované, jak vyplývá ze spontánně zřetězených názvů skladeb i ze skladatelova komentáře: Keď som dokončil celý cyklus, uvedomil som si, že zhodou okolností názvy koncertov v určitom zmysle odzrkadľujú moju životnú situáciu a emigráciu na Slovensko.

Jevgenij Iršai se v Bratislavských koncertech vydal jinou cestu než Alfred Schnittke, který každé ze svých šesti concerti grossi koncipoval pro jiné orchestrální obsazení (ostatně i Bach v Braniborských koncertech volil vždy jinou sestavu, byť ne tak radikálně odlišnou). Iršai přistupuje ke staré barokní formě z opačného konce – ve všech koncertech pracuje pouze se smyčcovým orchestrem, k čemuž ho vedly praktické důvody, ale jistě i výzva vypořádat se v cyklu s homogenním zvukem smyčcového aparátu tak, aby nevyzněl jednotvárně.

Navzdory odlišným skladatelským přístupům koncerty leccos propojuje a činí tak z cyklu kompaktní celek: vedle přibližně stejné délky skladeb, zjevných ideových souvislostí, osobitého („pokřiveného“) přístupu ke staré formě a třídílného rozvržení vystavěného na bázi kontrastu jednotlivých částí to je i motivická (nebo dokonce „leitmotivická“) příbuznost.

První, violoncellový koncert – Penetration (Průnik, 2008) – je putováním za světlem: z hlubin postupně zahušťované polyrytmické matérie přes ďábelský tanec a toccatový úprk skladba spěje k hymnickému finále s průzračnou tonální melodií sólového nástroje ve vysokém registru. Je to průnik do neznáma, hledání a nalezení cesty – podobné tomu, s jakým se setkáváme ve finální větě Prvního violoncellového koncertu Alfreda Schnittkeho.

Houslový koncert Shinui tsura (Transformace, 2008) představuje jinou cestu k témuž cíli. Vstupní expresivní akordy sólového nástroje působí jako blíže nespecifikovaná slova vytesávaná do kamene. Ta jsou však obrušována, omílána, ztrácejí se. Zůstává jen křehká písňová melodie v závěru, prakticky totožná s melodií z prvního koncertu.

Concerto mosso (2010) pro klavír (nebo cembalo) začíná bezstarostně rozjásanou figurativní pasáží v hybném tempu, připomínající hravost Ronda z Haydnova klavírního koncertu a nic nenasvědčující katastrofě, která přichází ve středním dílu: připravují ji vrstvené sekundové intervaly, symbolicky evokující v notovém zápisu kříž, a kulhající tango (na mysl přichází opět Schnittke!). S takřka doslovnou reprízou úvodního dílu se vrací jas a optimismus.

Na první pohled záhadný název akordeonového koncertu Mnemiranet (2011) vznikl spojením tří slov z ruského překladu úvodního verše Petrarkova sonetu CXXXIV: Мне мира нет (Mír nenacházím). Sonet neposloužil skladbě jako literární program, ale hudba svými prostředky věrně odráží klopotnost a rozporuplnost lidské pouti, jak ji Petrarka ve svých verších zachytil pomocí antitezí a oxymór: Mír nenacházím, k válce síla není. / A bojím se a doufám, žhnu, jsem led. / Nad nebe vzlétám, ležím na té zemi, / a v dlaních nic, objímám celý svět…

Také název violového koncertu z roku 2011 je rébusem: titul Concert in P(ale) Mino(r) by se dal přeložit jako „Koncert v mollové tónině Milana (Miňa) Paly“. Rozmáchlá sólová linie se nejprve klene nad mlhovinou orchestrálních glissand, poté se trhaně zmítá v sílící bouři, aby se nakonec – definitivně ukotvena v mollové tónině – za decentního přispění orchestru posmutněle rozezpívala v nokturnově laděné melodii; člověk se při tklivých violových tónech neubrání pomyšlení na verše Karla Hlaváčka: Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji, / když měsíc teprve vyjít má a tma je ještě v kraji…

Energický koncert pro housle, violoncello a smyčcový orchestr nazvaný Slovensko laska moja (2013) vnáší do cyklu Bratislavských koncertů nový prvek – lidový kolorit vycházející ze slovanské písňové melodiky (aniž by skladatel citoval nějakou konkrétní píseň). V názvu i stylizacích lidové hudby se odráží přitakání kultuře a splynutí s prostředím, ve kterém Jevgenij Iršai nalezl v devadesátých letech minulého století nový domov.

Intimní cyklus Bratislavských koncertů je svou koncepcí, kompozičním uchopením i hudebním obsahem jedinečným dílem. Byť by všech šest koncertů obstálo na koncertním pódiu i jako samostatné skladby, jejich originalita a naléhavost nejlépe vyzní právě v kontextu celého cyklu, tj. v kontextu jisté fáze životní pouti Jevgenije Iršaie.

Vítězslav Mikeš

Recording location: Konvent milosrdních bratří, Brno, Česká republika.

Recording on 12 and 13 January 2019

Recorded in high definition DXD format. (352.8 kHz / 32 bit)

Sound engineering, editing, mixing and mastering by Martin Pavlík

Recording producer: Matej Haász

Graphic design: Eva Turčáková

Cover picture: Evgeny Irshai „Red people“ 2008, detail

Translations: Jana Irshai

Z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia